The Suffering
The Suffering přichází v letním suchu jako blesk z čistého nebe, stejně nečekaně jako pohroma na ostrov Carnate, místo s nejčernější historií na Zemi.
Carnate, místo s nejčernější historií na Zemi, jež sahá daleko za hranice nejzvrhlejší lidské představivosti. Tajné experimenty a válečná zvěrstva vyvrcholily vybudováním vysokých zdí pochmurného vězení, kde na smrt odsouzení kriminálníci prožívají své poslední minuty, často v nelidských mukách. Zvrhlé praktiky místních dozorců a popravčích zašly tak daleko, že si sám ostrov řekl „Tak a dost!“ a jal se ze svých útrob vyvrhnout pravé peklo. The Suffering je jednak smutným příběhem ostrova Carnate,
|
Autoři se nebáli inspirace z množství jiných zdrojů a celá akce tak silně připomíná noční můry Maxe Payna.
Navzdory načrtnutému apokalyptickému příběhu začíná The Suffering poměrně nevinně. Torque přichází na svůj blok ne nepodobný Kingově Zelené míli a hned je přivítán místním osazenstvem. Idylka však netrvá dlouho, hlasy spolučekatelů na smrt náhle utichají a Torque se ocitá v dezolátní cele vyzbrojen kovovým šrapnelem. Stačí pár kroků a už „něco“ ve stínu presuje dozorce do větrací šachty a jinému zase stíná hlavu. Ze strany skriptovaných sekvencí připomíná The Suffering až nezdravě Half Life, ba co víc, nalezneme zde i variaci (nutno podotknout, že dosti vypečenou) na hladové jazyky visící ze stropu, přesně jako
|
The Suffering vsází na napětí, které šponuje naše nervy až do stavu těsně před tím, než udělají „břink!“. Ačkoliv zde jde primárně o akci a hlavně zbraní jen tak nevystydnou, prvních několik desítek minut nám budou protivníky zejména děsivé zvuky líhnoucí se z všudypřítomné temnoty a neurčité obrysy mizející dřív, než stačíme vystřelit. Autoři umně využívají zvukové složky a zejména střídání pasáží, ve kterých se zdánlivě nic neděje nebo se jen posunuje děj pomocí filmečků či rozhovorů kupředu, s náhlými akčními částmi. Jediným Torquovým světlem ve tmě (doslova) jsou pouze velmi užitečné světlice a slabá baterka, jejíž světlo nepřátelé tak nesnášejí. Ovšem i ta má své slabiny a vedle krátkého dosahu je často nutné doplňovat omezenou zásobu baterek. Jelikož je velká část hry ponořena do tmy (rozuměj absolutní, nastavením gamy
|
Aby se nám ze vší té stříkající krve neudělalo špatně, je tu a tam nutné na chvíli se zastavit a zapřemýšlet. Ne, dlouze bloudit zde rozhodně nebudeme, přestože jsou ve hře k nalezení velmi podrobné mapy lokací, které jako by z oka vypadly těm ze Silent Hill. Ve většině případů stačí odtáhnout bednu na správné místo a pomocí ní vyskočit do jinak nepřístupné části nebo s ní ucpat odtok vody, která uhasí oheň blokující cestu. To je také asi největším, ovšem vzhledem k přiměřené délce hry nikterak fatálním, nedostatkem – asi od poloviny nemá hra takřka čím překvapit. Soubojů s bossy je zde poskrovnu a tak jsou jediným lákadlem přeživší nešťastníci, na něž Torque občas narazí. Nebo do nich něco zarazí, jak mu vždy našeptává jeho vnitřní hlas. Podle toho, zda se budeme o NPC starat nebo je sprovodíme ze světa, či ponecháme vlastnímu osudu, se odvíjí každé ze tří zcela rozdílných zakončení.
Autorům zjevně přebývala nemocná žlutohnědá barva a oběšená torza strážných oděných do vlastních vnitřností.
Právě Torquovy vnitřní hlasy a opravdu velmi hustá koncentrace flashbacků plných bizarních výjevů dodávají hře tu pravou psychedelickou atmosféru, při které má člověk chuť vlastním tělem vyzkoušet pevnost okenní tabule a nutkání se při pádu dolů natřikrát upálit. K tomu napomáhá i povedená stavba úrovní, kdy autorům zjevně přebývala nemocná žlutohnědá barva a oběšená torza strážných oděných do vlastních vnitřností. Speciální vypíchnutí si zaslouží úroveň odehrávající se v blázinci šíleného doktora Killjoye (čím to, že blázince bývají ve hrách vždy tím nejlepším, viz aktuální skvost level designu, Shalebridge Cradle z Thief). Naneštěstí autorům došly nápady v ten nesprávný čas a tak se těsně před koncem dočkáme nepochopitelného a blíže nevysvětleného zrecyklování několika prvních úrovní. Škoda přeškoda.
Pikantním kořením hry jsou bezesporu zbraně, z nichž lze některé při spěšném procházení zcela minout. Největší škoda by to byla v případě svérázného plamenometu smontovaného z kanystru benzínu a pumpičky na kolo, kdy Torque s dynamitem u pasu evokuje legendárního Ashe z Evil Dead. Nábojů je tak akorát, takže se arzenál čítající revolvery, samopal nebo brokovnici skvěle doplňuje a občas přijde řada i na poctivou požárnickou sekyru.
Torque s dynamitem u pasu a plamenometem v ruce evokuje legendárního Ashe z Evil Dead.
The Suffering rozhodně nevypadá mezi dnešními 3D akcemi nejlépe, ovšem kvalitu zobrazení beze zbytku nahrazuje svižným chodem i na mírně obstarožních mašinách a absencí vážnějších bugů. Výhradu lze mít jen k chování NPC, kteří se v kritických situacích dokáží nepříjemně plést do rány nebo se jednoduše zaseknou na místě, cyklicky omílaje stále jednu a tu samou hlášku. Druhou stranou mince je perfektní nadabování oněch hlášek, stejně jako mluveného komentáře k deníku mapujícímu historii ostrova Carnate a k Torquovu podrobnému bestiáři.
Verdikt: The Suffering je mistrovské dílo pokřivené mysli a vedle toho také výborná hra, jež nenechá hladinu adrenalinu poklesnout ani na minutu. Vydejme se odhalit hrůzná tajemství ostrova Carnate v nejlepší hororové akci tohoto léta se skvělou atmosférou a designem úrovní, jenž kazí jen přílišná přímočarost v závěru. The Suffering je žhavý tip pro vlahé a přesto mrazivé letní noci.